Zóna Karla Kleisnera: Jak to, že se na přírodu dá koukat?

Čtyři osobní úvahy biologa Karla Kleisnera o tajuplném světě přírodního designu.

Prostor, kde ožívám a tvořím

Můj prostor je biologie barev, zjevů a tvarů. Zajímají mě ty části těl živočichů a rostlin, které jsou na odiv, třeba lidský obličej nebo křídla motýlů. Proč vypadají tak, jak vypadají? Jaký význam mají jednotlivé proporce, tvary a vzory? Jak se tento význam v čase proměňuje? Příkladem může být tvář s vyceněnými zuby: u primátů, psů a jiných savců to znamená jasný projev agrese. Když ale při úsměvu odhalí zuby člověk, je to na důkaz přátelství a dobré nálady. V historii tedy evidentně muselo dojít k „přeznačení“ – symbol vyceněných zubů získal jiný význam. Ale proč a jak? Můj tvůrčí úkol spočívá v tom, že se snažím hledat nové souvislosti, nahlédnout za horizont běžných událostí. Tahle práce je z velké části založena na sběru empirických důkazů a jejich statistickém zpracování, nevyhýbá se však ani filosofické spekulaci. Věda bez filosofie (a platí to i naopak) je něco jako kurtizána bez zákazníků – moc si neužije a k tomu pořád trpí hlady.

Prapodivná věc, kterou jsem zde objevil

Záhadou je jakákoli výjimečná událost, která změní směr vývoje živé přírody. Protože se takové události stanou jen občas, nelze je statisticky zkoumat, a tak jsou obestřeny tajemstvím. Co například způsobilo, že Evropané mají širokou škálu barev očí, když ostatní populace a mají pro náš druh původní hnědou barvu duhovky? Byly snad modré oči coby evoluční novinka při výběru partnera atraktivnější než hnědé, a tak se vyvinuly různé barevné modifikace?

drabcik.jpg

Kdybych měl ale vybrat jednu výjimečně prapodivnou věc, byl by to jeden brouk – drabčík (Coatonachthodes ovambolandicus). Tento tvoreček žije pospolu s termity a svým podivným vzhledem se jim nápadně podobá, a to zvláště při pohledu seshora. Záhada je ale v tom, že se na něj takto nikdy žádný termit nepodívá. Brouk totiž žije celý život v naprosté tmě a v úzkých chodbičkách termitiště. Termiti prostě nemají příležitost „ocenit“, že vypadá seshora jako oni! Je to snad tak, že se drabčík se svými hosty natolik niterně sžil, že nosí jejich podobu, i když to nikdo nevidí? Že by něco jako „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“?

Neustále mě přivádí k úžasu

Že příroda při té vší praktičnosti a funkčnosti vypadá tak, že se na ní dá s gustem dívat. Opravdu není banální uvědomit si, jak velký důraz kladou organismy na svůj vzhled!

3.jpg

2.jpg

1.jpg

Mám lehce bláznivý, ale nadějný nápad

Klasičtí evoluční biologové tvrdí, že v přírodě jde v zásadě jen o co nejefektivnější prosazení genů do dalších generací. V evoluci organismy vyvinuly nejrůznější specifické adaptace a designy svých těl tak, aby zvýšily pravděpodobnost, že uspějí v přirozeném výběru a prosadí své geny. Jedním příkladem takové adaptace je mimikry, napodobování. Například moucha pestřenka, jež sama nemá žihadlo, napodobuje černožlutý výstražný vzor žihadlem a jedem obdařené vosy, která dokáže případnému agresorovi způsobit bolest. Pestřenka tím vlastně parazituje na výstražném signálu vosy, aniž by se sama obtěžovala nějaké zbraně vytvářet. Vztah je to asymetrický, pestřenka profituje z vosy tím, že se za ni schovává, vosa však z pestřenky nemá nic.

pestrenka.jpg

Teď ale k tomu nápadu. Co když to v přírodě funguje i jinak? Možná nejde jen o reprodukci těl jakožto prostředku šíření genů. Paralelně se totiž mohly předmětem přirozeného výběru stát i samotné vzory. Emancipované obrázky, které skrze mimikry postupně obsazují více a více tělesných schránek jednotlivých živých forem. Podobně jako reklamní slogan na konstrukci billboardu nebo na vagonu tramvaje. Co záleží, jestli reklamu nese autobus nebo tramvaj, vosa nebo pestřenka? Jednou třeba vosy z naší planety vymizí úplně, ale „vosí design” se bude šířit dál na tělech jiných organismů a bude svým způsobem věčný. Má to ovšem jednu podmínku: pokud by vymřely všechny chráněné modely, vzor by časem přestal působit výstražně a pravděpodobně by rovněž vymizel.

KArel2.jpg

Karel Kleisner (1979) sídlí v podkrovní cele č. 248A Katedry filosofie a dějin přírodních věd UK ve Viničné ulici 7. Je autorem řady studií dotýkajících se problematiky morfologie exponovaných organismálních povrchů, jejich percepce a evoluce. Sdružení Žádná věda vděčí Karlovi za pomoc s tvorbou organického designu létajícího GPS modulu v projektu Stratocaching.

Zóna Petra Bakoše: Věci, které nesou myšlenku

Čtyři osobní úvahy nezávislého designera o prostých nápadech a nejjednoduších výtvarných formách.

Prostor, kde ožívám a tvořím

Mým prostorem jsou prostorové objekty. Jsem designer, protože mě vždy zajímaly technologie a každodenní život, i když hranice mezi sochou, instalací, volným uměním a designem dnes už nakonec splývá. Hledám tenhle moment: Když přes nějakou běžně používanou věc můžu poslat do světa sdělení. Myšlenku, která nezůstane v galerii, ale rozdistribuuje se díky tomu předmětu mezi lidi. Třeba poháry Second drink – z nerezové oceli jsem vytvořil kolečko, do něhož lze zasunout uříznutý vršek libovolné PET láhve a vytvořit si tak recyklovanou cestovní skleničku. To kolečko chce říct: „Lidi, seberte se a nebojte se udělat si to po svým! Materiálu máme kolem sebe dost.“ Při práci se snažím najít nejjednoduší možnou formu a nejsem spokojený, dokud ji nenajdu. Dělat věci draze a komplikovaně umí každý.

VII-8128-1200.png

Prapodivná věc, kterou jsem zde objevil

Kristus na hliníkovém profilu. Jednou jsem dostal nápad, že by bylo zajímavé pověsit Krista na nový kříž z hliníkového systému, který jsme používali v naší produkční společnosti. Nejsem vůbec věřící, ani se víře nechci posmívat. Nebyl v tom žádný hlubokomyslný záměr, prostě mi přišlo zajímavé vytrhnout ten symbol z běžného kontextu. Kristus visící na systému… Začal jsem se tím zabývat a kupodivu jsem zjistil, že samostatní Kristové sundaní ze starých křížů se dají běžně koupit. Začal jsem je pořizovat na bleších trzích nebo na Aukru a věšet na hliníkové profily. Co mě ale skutečně překvapilo, byla reakce lidí. Žijeme přece v ateistické zemi. Ale většina lidí reagovala s emocemi a rozpaky: Jak to myslí? Je to výsměch, nebo snaha vyjádřit víru v novém kontextu? Pověsí si tenhle výtvor na zeď moderní věřící nebo zavilý ateista? Zatím jsem prodal jeden … věřícímu.

IMG-2732-may-28-2013.jpg

Neustále mě přivádí k úžasu

Že vlastně nejde dělat umění, které by bylo nezávislé na době a tom, kdo ho hodnotí. Fotografie nahých holek se přece třeba takovému orangutánovi vůbec nebudou líbit. A člověk za sto let je možná taky bude považovat za ujetý. Ale musí být přece něco, co osloví i takovou žábu! A další věc jsou technologie. Jsme vlastně poslední generace, která vyrostla ještě v analogové éře. Pamatuju si, jak jsme na škole diskutovali o tom, co bude v umění dál. A pak přišla digitální revoluce, internet, designové programy a s nimi třeba CNC frézy a 3D tiskárny. Díky neuvěřitelně složitým strojům se ale dostáváme zpátky k těm nejjednoduším organickým tvarům! Třeba spojení kloubu s jamkou člověk po tisíce let neuměl vyrobit – prostě je to téměř nemožné. A tak si vymyslel spojení přes hřídel. Dnes už ale kloub díky strojům vyrobit jde… A tak se nakonec dostaneme k tomu, že věda, umění a design splynou v jedno jako v přírodě – z informace v jednom semínku vyroste rostlina, která má taky v sobě všechno.

Mám lehce bláznivý, ale nadějný nápad

Třeba vytvořit nábytek ze stínu. Vymodelovat například židli podle tvaru stínu, který by taková židle vrhala. Samotná židle by pak byla jen prázdné místo vytvořené zhmotněným „stínem“.

sesle.png

Nebo vytvořit gradient mizejícího materiálu, podobně jako známe plynulé škály přechodu z jedné barvy na druhou. Jak by vypadal prostorový objekt, v němž by materiál plynule přecházel v nic? A z čeho by se to dalo udělat?

Nebo vzít strunovou sekačku a místo kotouče se strunou přišroubovat vrtuli. Pak bych se pověsil na horolezeckém laně z mostu a se zapnutou sekačko-vrtulí bych se roztočil v prostoru…

DSC-2541-may-30-2013.png

Petr Bakoš (1976) je nezávislý designer a zakládající člen sdružení Žádná věda. Po deseti letech řízení úspěšné produkční společnosti se rozhodl vykročit na volnou nohu a věnovat se vlastním nápadům a rozvoji designové galerie Harddecore na pražském Senovážném náměstí. Večer občas pomáhá své ženě Josefině (autorce oděvní značky Chi-chi) s jejich třemi holkami, které se musí najíst, vykoupat a spát.

Zóna Krtka: Laborky Slaný

Čím žije Martin „Krtek“ Šturm, jeden z mnoha motorů studentského talentcentra ve Slaném

Prostor, kde ožívám a tvořím

Pracuju jako technický poradce v průmyslu, a ta práce mě baví. Vždycky mě zajímala věda a zdá se, že zajímá i mého syna Matěje, který chodí u nás ve Slaném na gymnázium. A tak jsme pro nás oba našli společný prostor: školní kroužek Laborky při Gymnáziu Slaný. Vlastně to ani není kroužek – spíše otevřená skupina asi 9 dospělých a 25 dětí, které mají vědecké nadání, takže Laborky nejčastěji prezentujeme jako „talentcentrum“. Naše heslo je „Vyšší výkon!“, protože se snažíme vědecké pokusy provádět v co největších rozměrech, tak, jak je možná ještě nikdo neprovedl. Program a nápady dáváme dohromady spolu s dětmi jako tým, podle toho, s čím kdo zrovna přijde. Vlastně ani nemáme žádné vedoucí. A díky tomu, že Slaný je malé město a máme podporu ředitele školy, není problém zapojit do našich kousků místní lidi i podnikatele.

 

2012-10-19-1280.jpg

Prapodivná věc, kterou jsem zde objevil

Díky spolupráci s pořadem ČT Zázraky přírody jsme mohli dělat některé experimenty opravdu ve velkém. A když zvětšíte měřítko nebo změníte podmínky, pak vás vždy něco překvapí – věci se prostě chovají jinak. Pro mě je dodnes záhadou, proč se nám nepovedl pokus s hořlavou pěnou, který jsme natáčeli v bunkru Drnov. Při tomto experimentu z nádoby kolmo vzhůru vystoupá pěnový sloup, který pak můžete bezpečně zapálit. Ač jsme pokus předváděli mnohokrát, před kamerami a v prostředí bunkru nám prostě nefungoval. Fyzikálně to vysvětlit neumím – pravděpodobně se sešlo několik nepříznivých parametrů okolního prostředí, jako je jiný tlak vzduchu, teplota či rosný bod. A skutečně prapodivná věc? Pro mě osobně je to třeba lidská intuice. Snažím se přírodní jevy většinou vysvětlovat materialisticky, ale někdy se stane, že lidé jakoby na dálku věděli něco, co vědět nemohou…. Třeba na to někdy uděláme nějaký experiment!

Neustále mě přivádí k úžasu…

Pořád žasnu nad nespoutanou dětskou fantazií. My dospělí jsme ve své mysli příliš omezení – pořád myslíme na finanční náklady, energii, čas, a zda máme dostatek zkušeností. U dětí to tak není, a proto mě vždy nabíjí, když vidím ty skvělé, ničím neomezené nápady, se kterými přicházejí do Laborek. Nedávno třeba přišli tři kluci a tvrdili, že umí sestrojit perpetuum mobile. A tak jsme jim dali prostor. Několik dní jsme na tom společně pracovali, až jsme jim pomohli ověřit, že jejich návrh fungovat nebude… Dva to vzdali, jeden zůstal v Laborkách. To by mohl být do budoucna dobrý vědec. Nevzdá to po prvním neúspěchu a pokračuje dál.

 

DSC05467.JPG
Také vždy žasnu, kolik toho dokáže lidská vůle a potenciál. Ačkoliv lidskou rasu považuji za „nejhloupější opice na planetě“, když se člověk do něčeho s chutí opře, vznikají zázraky. I děti tady v Laborkách nemusíme k ničemu nutit, když je to baví: několikrát jsme tu všichni zůstali kvůli nějakému experimentu i přes noc.

Mám lehce bláznivý, ale nadějný nápad

Mnoho našich nápadů je „lehce bláznivých“… největší vzduchové dělo, loď postavená z ledu, plavání v sirupu. Teď máme ve výhledu další takový: chtěli bychom sestrojit největší Newtonovo kyvadlo na světě. Použili bychom několik jeřábů seřazených vedle sebe a ohromné ocelové bourací koule o průměru 1m zavěšené na lanech. Zatím to zkoušíme v malém, se třiceticentimetrovými koulemi, a musíme ještě promyslet, jaká technická zapeklitost na nás asi čeká v chystaném velkém formátu…
2011-10-28-19-03-05-IMG-0567.JPG
Martin „Krtek“ Šturm (1968) je člen talentcentra Laborky a sdružení Žádná věda o.s. Kromě mnoha dalších aktivit a realizace pokusů pro televizní pořad Zázraky přírody se Laborky aktivně účastní také přípravy projektu Stratocaching, kde mají na starosti mj. návrh a zapojení elektroniky v gondole balónu.