Zóna Karla Kleisnera: Jak to, že se na přírodu dá koukat?

Čtyři osobní úvahy biologa Karla Kleisnera o tajuplném světě přírodního designu.

Prostor, kde ožívám a tvořím

Můj prostor je biologie barev, zjevů a tvarů. Zajímají mě ty části těl živočichů a rostlin, které jsou na odiv, třeba lidský obličej nebo křídla motýlů. Proč vypadají tak, jak vypadají? Jaký význam mají jednotlivé proporce, tvary a vzory? Jak se tento význam v čase proměňuje? Příkladem může být tvář s vyceněnými zuby: u primátů, psů a jiných savců to znamená jasný projev agrese. Když ale při úsměvu odhalí zuby člověk, je to na důkaz přátelství a dobré nálady. V historii tedy evidentně muselo dojít k „přeznačení“ – symbol vyceněných zubů získal jiný význam. Ale proč a jak? Můj tvůrčí úkol spočívá v tom, že se snažím hledat nové souvislosti, nahlédnout za horizont běžných událostí. Tahle práce je z velké části založena na sběru empirických důkazů a jejich statistickém zpracování, nevyhýbá se však ani filosofické spekulaci. Věda bez filosofie (a platí to i naopak) je něco jako kurtizána bez zákazníků – moc si neužije a k tomu pořád trpí hlady.

Prapodivná věc, kterou jsem zde objevil

Záhadou je jakákoli výjimečná událost, která změní směr vývoje živé přírody. Protože se takové události stanou jen občas, nelze je statisticky zkoumat, a tak jsou obestřeny tajemstvím. Co například způsobilo, že Evropané mají širokou škálu barev očí, když ostatní populace a mají pro náš druh původní hnědou barvu duhovky? Byly snad modré oči coby evoluční novinka při výběru partnera atraktivnější než hnědé, a tak se vyvinuly různé barevné modifikace?

drabcik.jpg

Kdybych měl ale vybrat jednu výjimečně prapodivnou věc, byl by to jeden brouk – drabčík (Coatonachthodes ovambolandicus). Tento tvoreček žije pospolu s termity a svým podivným vzhledem se jim nápadně podobá, a to zvláště při pohledu seshora. Záhada je ale v tom, že se na něj takto nikdy žádný termit nepodívá. Brouk totiž žije celý život v naprosté tmě a v úzkých chodbičkách termitiště. Termiti prostě nemají příležitost „ocenit“, že vypadá seshora jako oni! Je to snad tak, že se drabčík se svými hosty natolik niterně sžil, že nosí jejich podobu, i když to nikdo nevidí? Že by něco jako „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“?

Neustále mě přivádí k úžasu

Že příroda při té vší praktičnosti a funkčnosti vypadá tak, že se na ní dá s gustem dívat. Opravdu není banální uvědomit si, jak velký důraz kladou organismy na svůj vzhled!

3.jpg

2.jpg

1.jpg

Mám lehce bláznivý, ale nadějný nápad

Klasičtí evoluční biologové tvrdí, že v přírodě jde v zásadě jen o co nejefektivnější prosazení genů do dalších generací. V evoluci organismy vyvinuly nejrůznější specifické adaptace a designy svých těl tak, aby zvýšily pravděpodobnost, že uspějí v přirozeném výběru a prosadí své geny. Jedním příkladem takové adaptace je mimikry, napodobování. Například moucha pestřenka, jež sama nemá žihadlo, napodobuje černožlutý výstražný vzor žihadlem a jedem obdařené vosy, která dokáže případnému agresorovi způsobit bolest. Pestřenka tím vlastně parazituje na výstražném signálu vosy, aniž by se sama obtěžovala nějaké zbraně vytvářet. Vztah je to asymetrický, pestřenka profituje z vosy tím, že se za ni schovává, vosa však z pestřenky nemá nic.

pestrenka.jpg

Teď ale k tomu nápadu. Co když to v přírodě funguje i jinak? Možná nejde jen o reprodukci těl jakožto prostředku šíření genů. Paralelně se totiž mohly předmětem přirozeného výběru stát i samotné vzory. Emancipované obrázky, které skrze mimikry postupně obsazují více a více tělesných schránek jednotlivých živých forem. Podobně jako reklamní slogan na konstrukci billboardu nebo na vagonu tramvaje. Co záleží, jestli reklamu nese autobus nebo tramvaj, vosa nebo pestřenka? Jednou třeba vosy z naší planety vymizí úplně, ale „vosí design” se bude šířit dál na tělech jiných organismů a bude svým způsobem věčný. Má to ovšem jednu podmínku: pokud by vymřely všechny chráněné modely, vzor by časem přestal působit výstražně a pravděpodobně by rovněž vymizel.

KArel2.jpg

Karel Kleisner (1979) sídlí v podkrovní cele č. 248A Katedry filosofie a dějin přírodních věd UK ve Viničné ulici 7. Je autorem řady studií dotýkajících se problematiky morfologie exponovaných organismálních povrchů, jejich percepce a evoluce. Sdružení Žádná věda vděčí Karlovi za pomoc s tvorbou organického designu létajícího GPS modulu v projektu Stratocaching.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *