Zóna Krtka: Laborky Slaný

Pracuju jako technický poradce v průmyslu, a ta práce mě baví. Vždycky mě zajímala věda a zdá se, že zajímá i mého syna Matěje, který chodí u nás ve Slaném na gymnázium. A tak jsme pro nás oba našli společný prostor: školní kroužek Laborky při Gymnáziu Slaný. Vlastně to ani není kroužek – spíše otevřená skupina asi 9 dospělých a 25 dětí, které mají vědecké nadání, takže Laborky nejčastěji prezentujeme jako „talentcentrum“. Naše heslo je „Vyšší výkon!“, protože se snažíme vědecké pokusy provádět v co největších rozměrech, tak, jak je možná ještě nikdo neprovedl. Program a nápady dáváme dohromady spolu s dětmi jako tým, podle toho, s čím kdo zrovna přijde. Vlastně ani nemáme žádné vedoucí. A díky tomu, že Slaný je malé město a máme podporu ředitele školy, není problém zapojit do našich kousků místní lidi i podnikatele.

Díky spolupráci s pořadem ČT Zázraky přírody jsme mohli dělat některé experimenty opravdu ve velkém. A když zvětšíte měřítko nebo změníte podmínky, pak vás vždy něco překvapí – věci se prostě chovají jinak. Pro mě je dodnes záhadou, proč se nám nepovedl pokus s hořlavou pěnou, který jsme natáčeli v bunkru Drnov. Při tomto experimentu z nádoby kolmo vzhůru vystoupá pěnový sloup, který pak můžete bezpečně zapálit. Ač jsme pokus předváděli mnohokrát, před kamerami a v prostředí bunkru nám prostě nefungoval. Fyzikálně to vysvětlit neumím – pravděpodobně se sešlo několik nepříznivých parametrů okolního prostředí, jako je jiný tlak vzduchu, teplota či rosný bod. A skutečně prapodivná věc? Pro mě osobně je to třeba lidská intuice. Snažím se přírodní jevy většinou vysvětlovat materialisticky, ale někdy se stane, že lidé jakoby na dálku věděli něco, co vědět nemohou…. Třeba na to někdy uděláme nějaký experiment!

Pořád žasnu nad nespoutanou dětskou fantazií. My dospělí jsme ve své mysli příliš omezení – pořád myslíme na finanční náklady, energii, čas, a zda máme dostatek zkušeností. U dětí to tak není, a proto mě vždy nabíjí, když vidím ty skvělé, ničím neomezené nápady, se kterými přicházejí do Laborek. Nedávno třeba přišli tři kluci a tvrdili, že umí sestrojit perpetuum mobile. A tak jsme jim dali prostor. Několik dní jsme na tom společně pracovali, až jsme jim pomohli ověřit, že jejich návrh fungovat nebude… Dva to vzdali, jeden zůstal v Laborkách. To by mohl být do budoucna dobrý vědec. Nevzdá to po prvním neúspěchu a pokračuje dál.

Také vždy žasnu, kolik toho dokáže lidská vůle a potenciál. Ačkoliv lidskou rasu považuji za „nejhloupější opice na planetě“, když se člověk do něčeho s chutí opře, vznikají zázraky. I děti tady v Laborkách nemusíme k ničemu nutit, když je to baví: několikrát jsme tu všichni zůstali kvůli nějakému experimentu i přes noc.

Mnoho našich nápadů je „lehce bláznivých“… největší vzduchové dělo, loď postavená z ledu, plavání v sirupu. Teď máme ve výhledu další takový: chtěli bychom sestrojit největší Newtonovo kyvadlo na světě. Použili bychom několik jeřábů seřazených vedle sebe a ohromné ocelové bourací koule o průměru 1m zavěšené na lanech. Zatím to zkoušíme v malém, se třiceticentimetrovými koulemi, a musíme ještě promyslet, jaká technická zapeklitost na nás asi čeká v chystaném velkém formátu…